k nesmírnému mému potěšení mohu všem, které to zajímá (ke smůle jejich i těm co zájem nemají) sdělit, že jsem v dalším ze svých chtěla bych učinila směle nesmělý krůček vpřed. Je to malý krok pro lidstvo, ale obrovský skok pro mě (ano, ano hodno parafráze Armstronga)! 

Abych pravdi řekla, vždy jsem byla tak trochu stádní typ - tedy, když něco podnikat, leda s někým, nikdy ne sama. Přiznávám a pomalu, ale jistě poznávám, že je to zbytečně poseroutovský přístup k životu. Jen lituji, že jsem k tomuto poznání dospěla až nyní... je tolik věcí, se kterými jsem mohla začít nebo je vyzkoušet mnohem, mnohem a mnohem dřív, a  to sama, bez stádečka kamarádek. Takže momentálně pociťuji  jakousi trpkou pachuť smutku. Nicméně, nikdy není pozdě... slyšela jsem.

Jak jste zde již mohli číst, jednoho krásného dne jsem se rozhodla, že nechci být tzv. přihlížečem, naopak chci být tím, kdo je schopen se bránit nebo alespoň nedat svou kůži zadarmo. 

Dalšího krásného lednového dne jsem se přihlásila do kurzu sebeobrany.

Samozřejmě, že tím nekončím, ale pouze dělám výše zmíněný první krok na cestě ke svému chtěla bych.